Symboly zla

Deník Referendum, Zdeněk Bárta

Reálný socialismus byl zvráceným režimem a slepou vývojovou cestou. Některé symboly tohoto období ožívají i v současnosti a je třeba se proti tomu aktivně bránit.

Prvých čtyřicet let života mi bylo souzeno prožít v éře komunistického režimu. Vztah celé naší široké rodiny k němu vystihuje často opakované rčení otcovo, pronášené s prorockým svitem v oku a zanícením takřka starozákonním: Říkám vám, do tří let se to musí posrat!  Chudák, sametové revoluce se nedožil. Dědeček vyjadřoval poněkud ušlechtileji svou naději slovy, že když přežil „říš rakouská nezahyne“ a „tisíciletou říši“ nacistů, přežije i „na věčné časy“ komunistů. Dědeček se arci nedožil ani pražského jara.

Že byl reálný socialismus režimem zvráceným a slepou vývojovou cestou, o tom se nejen v naší rodině, ale v širokém okolí, v kterém jsem vyrůstal, ani na okamžik nezapochybovalo, a jakkoli jeho brzký konec na rozdíl od výše zmíněných předků očekával málokdo, někteří se přeci dočkali.

Padnuvší režim měl nespočet záporných rysů a dopustil se řady ohavností. Některé však byly v mé rodině považovány za zvláště zavrženíhodné a byly uváděny přímo jako symbolické znaky jeho zlotřilosti. Poněkud tragikomicky se sice po sametovém převratu ukázalo, že některé zločiny jsou až na pár „zrádců národa“ pro všechny ostatní akceptovaným celospolečenským vlastnictvím, jako třeba hrdost na Benešovy dekrety včetně těch znárodňovacích a retribučních, o hrdosti na genocidu sudetských Němců po válce nemluvě.

Mezi ty opravdu nikým nezpochybňované symboly zla však patřily třeba politické procesy, absence lidských práv, železná opona a také – a zejména – absurdní devastace stovek hektarů jednoho z nejkrásnějších koutů země, který byl proměněn v odpornou 400 metrů hlubokou pekelnou jámu, obří propast v zemi táhnoucí se od obzoru k obzoru, která pohltila mimo jiné celé nádherné gotické město Most spolu s celou řadou dalších lidských sídel. Zcela samozřejmě, a v naprosté shodě všech, se hned po sametovém převratu stanovily takzvané limity, kam až se smí těžba nekvalitního uhlí dotáhnout – a konec.

Časy se však mění a vedle úporného a nesmyslného budování nových a nových pomníků prezidentu Benešovi se dokonce i některé již jednou všemi zavržené a doslova symbolické zločiny znovu stávají akceptovatelnými a zcela vážně se o nich diskutuje. Příkladem je právě i prolomení těžebních limitů uhlí v Severočeském hnědouhelném revíru – SHR. Je-li dost peněz na mediální masáž, národ zřejmě skousne všechno. Jsem přesvědčen, že našla-li by se nějaká dostatečně lukrativní surovina třeba pod Karlštejnem, začalo by se u nás zcela vážně diskutovat o jeho „asanaci“.

Česká televize v minulých dnech odvysílala pozoruhodný film Ženy SHR. Je to dvojportrét kastelánky zámku Jezeří Hany Krejčové, známé bojovnice proti další devastaci země, a Liběny Novotné, ředitelky pro regionální politiku skupiny uhlobaronů Czech Coal. Pro jednu hrdinku představuje povrchový důl obraz apokalypsy, pro druhou nekonečně krásnou scenérii s pozadím Krušných hor. Film přináší nebývale silný zážitek, jakkoli neodpovídá na otázku, jaký osud nakonec čeká město Horní Jiřetín, a možná až na hranici snesitelného pracuje jen s emocemi obou žen. Film stojí za to na internetu zhlédnout, jakkoli alespoň mně se zdá, že kauza povrchových dolů je tak zoufale závažná, že ji redukovat na emoční bázi obou protagonistek je přeci jen málo. 

Jednou z dominant zdevastovaného, kdysi navýsost kulturního kraje, který mohl být zničen snad i jen proto, že z něho byli vyhnáni jeho původní obyvatelé, byl zámek Jezeří, který díky své kastelánce hraje ve filmu důležitou roli. Zámek byl kulturním centrem, na který jezdily osobnosti z celé Evropy, mnohokrát hostil například Ludwiga van Beethovena a mnohé další. Zámek je symbolem kulturnosti celého kraje i majitelů samotného zámku – pro národovce dodávám, že českých vlastenců Lobkowiců – kterým byl zámek zabaven již nacisty. V kraji se zničilo ohromné množství nejen hmotného a přírodního bohatství, ale i dějin, života, prostě všeho.

Zástupci rýsující se koaliční pravicové vlády – poněkud překvapivě na rozdíl od ČSSD, která se prolomení limitů nebránila pod absurdní záminkou zachování zaměstnanosti – limity chtějí zachovat. Nezbývá než věřit, že tomu tak bude. Pokud ne, věc je natolik závažná, že proti tomuto přímo extrahovanému symbolu apokalyptického zla by bylo nutné bránit se všemi prostředky, třeba občanskou neposlušností. Emoční náboj k nástupu do takového boje film dává – třeba šílenou scénou večírku pro novináře, pořádaného uhlobarony za účasti paní ředitelky, večírku, na kterém opravdu poznáváte známé novinářské tváře. 

Lucifer, Pán zla, mívá laskavou mediální tvář – však také překlad jeho jména je: Nositel světla. Nebo elektřiny? Přežijeme jako můj dědeček i tuto éru mediokracie, nebo to skončí tak, jak říkával můj otec?